Donald Trump a jeho administrativa v roce 2019 představili ambiciózní plán vytvořit mezinárodní námořní alianci, jejímž cílem mělo být ochrana lodního provozu v Perském zálivu před íránskými útoky a sabotáží. Snahy o vznik této aliance, známé jako „Operation Sentinel“, však narazily na řadu překážek a odporu, a to nejen mezi tradičními americkými spojenci, ale i v samotné oblasti Blízkého východu. V roce 2024 je stále jasnější, že tato aliance nejenže nenaplnila původní ambice, ale de facto se rozpadá dřív, než vůbec vznikla v plném rozsahu. Co vedlo k tomuto selhání a jaký to má dopad na geopolitickou situaci v oblasti? Podívejme se na celý příběh podrobněji.
Jak vznikala Trumpova námořní aliance proti Íránu
Po sérii útoků na tankery v Hormuzském průlivu v první polovině roku 2019, ze kterých byly USA a jejich spojenci přesvědčeni o íránské odpovědnosti, přišla administrativa Donalda Trumpa s plánem na vytvoření mezinárodní koalice. Cílem bylo posílit bezpečnost námořních cest, kterými prochází přibližně 20 % světové ropy.
Trumpův plán počítal s tím, že se do operace zapojí jak evropští spojenci (Velká Británie, Německo, Francie), tak státy Perského zálivu a další partneři v regionu. Američané nabídli logistickou a zpravodajskou podporu, avšak očekávali, že lodní patrolování a přímá ochrana tankerů bude především na bedrech ostatních členů aliance.
Ve chvíli, kdy Spojené státy v roce 2018 jednostranně odstoupily od jaderné dohody s Íránem (JCPOA), začalo prudce růst napětí. Incidenty, jako bylo sestřelení amerického dronu nebo zadržení britského tankeru Stena Impero íránskými jednotkami, ukázaly, že situace se může rychle vymknout kontrole.
Proč spojenci odmítli Trumpovu vizi
Přestože plán na společnou námořní ochranu měl logiku, narazil na značné rozpaky a odmítnutí ze strany klíčových spojenců. Německo i Francie jednoznačně odmítly se účastnit operace vedené USA. Jako hlavní důvody uváděly obavy z další eskalace konfliktu s Íránem a neochotu podílet se na akci, která byla vnímána jako pokračování „maximálního tlaku“ Trumpovy administrativy na Teherán.
Velká Británie sice vyslala několik svých lodí do oblasti, ale jasně deklarovala, že její účast je nezávislá na americkém velení a má jasně omezený mandát. Česká republika a většina ostatních evropských zemí se k misi vůbec nepřipojily.
V srpnu 2019 tak do oficiálně zahájené aliance „Operation Sentinel“ vstoupily pouze USA, Velká Británie, Austrálie, Bahrajn a Saúdská Arábie. Mezi těmito státy však nebyla shoda ohledně cílů ani postupů. Například Austrálie poslala pouze jednu fregatu a letadlo P-8A Poseidon, což byl spíše symbolický příspěvek.
Statistiky: Slabá účast a rozdrobené velení
Celá operace začala s velmi omezenými zdroji a bez jasně jednotného velení. V roce 2020 se misí účastnilo pouze 7 států, přičemž většina z nich poskytovala naprosto minimální podporu. Oproti tomu, v roce 1990 během operace Desert Shield byla v Perském zálivu mezinárodní koalice 34 států.
Následující tabulka ukazuje, jak vypadala účast v hlavních námořních koalicích v Perském zálivu:
| Operace | Rok | Počet zúčastněných států | Celkový počet lodí |
|---|---|---|---|
| Desert Shield | 1990 | 34 | 90+ |
| Operation Sentinel | 2019-2020 | 7 | 20-25 |
| Combined Maritime Forces (CMF) | 2023 | 38 | 50+ |
Z tabulky je jasně vidět, že zatímco jiné mezinárodní námořní iniciativy (například Combined Maritime Forces, kde je i ČR asociovaným členem) mají podstatně širší podporu, Trumpova aliance byla od začátku slabá a nesoudržná.
Írán a jeho strategie: Proč aliance neuspěla
Jedním z klíčových faktorů selhání aliance byla promyšlená strategie Íránu, který místo přímé konfrontace zvolil asymetrickou válku. Írán těžil z rozdělení západního světa a vsadil na politickou i vojenskou diverzifikaci. Pomocí rychlých útočných člunů, min a bezpilotních letounů dokázal držet lodní dopravu v napětí a zároveň testoval hranice reakce jednotlivých států.
Například jen v roce 2019 bylo v oblasti Perského zálivu napadeno nebo zadrženo nejméně 12 obchodních lodí. Z toho pouze ve třech případech byla přímá americká vojenská reakce. Ostatní členské státy aliance se často zdržely jakýchkoli odvetných kroků, což výrazně podkopávalo důvěryhodnost celé mise.
Írán zároveň intenzivně diplomaticky pracoval s evropskými státy. Francie a Německo pravidelně kontaktovaly Teherán a snažily se zachovat zbytky jaderné dohody JCPOA, což ještě více oslabovalo ochotu zapojit se do americké aliance.
Vliv Bidenovy administrativy a aktuální situace
Po nástupu prezidenta Joea Bidena v lednu 2021 došlo k výrazné změně v americké politice vůči Íránu i celému regionu. Biden deklaroval ochotu k návratu ke „stolům jednání“ ohledně JCPOA, což znamenalo deeskalaci napětí a odklon od Trumpovy „maximálního tlaku“.
V praxi to znamenalo utlumení aktivity Operation Sentinel a návrat k širší, méně konfrontační spolupráci v rámci stávajících platforem, jako je Combined Maritime Forces (CMF). K roku 2024 je Operation Sentinel fakticky neaktivní, většina partnerů se soustředí na CMF, která má širší mandát a zahrnuje i nevojenské aspekty námořní bezpečnosti (boj proti pirátství, pašování, ochrana životního prostředí).
Zároveň se ukazuje, že ani Bidenova administrativa nedokáže plně sjednotit evropské a blízkovýchodní spojence proti Íránu. Mnohé státy, například Katar nebo Omán, se staví neutrálně a odmítají být zataženy do jakýchkoli vojenských bloků.
Důsledky selhání aliance pro bezpečnost v Perském zálivu
Rozpad Trumpovy aliance má několik zásadních dopadů:
1. $1 I v roce 2024 je Perský záliv považován za jednu z nejrizikovějších oblastí pro obchodní lodě. Podle Mezinárodní námořní organizace (IMO) se zde v roce 2023 odehrálo 11 incidentů napadení nebo zadržení lodí, což je o 30 % více než v předchozím roce. 2. $1 USA již nejsou v regionu jedinou autoritou, která určuje bezpečnostní pravidla. Stále více se prosazuje regionální spolupráce bez přímé americké dominance. 3. $1 Combined Maritime Forces a podobné iniciativy dokáží lépe zahrnout širší spektrum států i civilní složky. 4. $1 Írán využil rozdělení Západu a dokázal si zachovat manévrovací prostor, a to jak v námořní, tak v politické rovině.Srovnání: Trumpova aliance vs. jiné námořní koalice
Pro lepší pochopení situace přinášíme srovnání hlavních charakteristik dvou námořních koalic v Perském zálivu:
| Aliance | Vedoucí země | Rok vzniku | Počet členů | Mandát |
|---|---|---|---|---|
| Operation Sentinel | USA (Trump) | 2019 | 7 | Ochrana lodí před Íránem |
| Combined Maritime Forces (CMF) | USA, UK, Bahrajn | 2001 | 38 | Bezpečnost, boj proti pirátství, pašování |
Z tabulky vyplývá, že širší a méně konfrontačně zaměřené platformy jsou dlouhodobě úspěšnější a mají větší podporu.
Shrnutí: Co znamená konec Trumpovy íránské námořní aliance?
Trumpova snaha vytvořit silnou protipólovou námořní alianci proti Íránu skončila neúspěchem. Nedostatek důvěry mezi spojenci, odlišné zájmy evropských a blízkovýchodních států a promyšlená íránská taktika vedly k tomu, že aliance zůstala jen na papíře. V roce 2024 je její role minimální a většina států se soustředí na širší, diplomatičtější platformy typu CMF.
Z dlouhodobého hlediska to znamená, že bezpečnost Perského zálivu bude nadále závislá na schopnosti regionálních a světových mocností spolupracovat, nikoli na jednostranných amerických iniciativách. Pro Českou republiku i další evropské státy to znamená příležitost angažovat se spíše v multilaterálních projektech než v konfrontačních aliancích.
